Petr´s  Red Finn

datum narození:   24.7.1995

                        +   23.7.2010

otec:     Samsa´s  Red Boy
             (Ironline´s  Little Man / Ironline´s  Red Dawn)

   Finneček byl náš rodinný společník. Téměř patnáctiletý, se stále těšil dobrému zdraví a kondici. Na svůj věk byl stále, někdy až neuvěřitelně temperamentní. Finn přežil dvě generace mých německých ovčáků a s třetí generací si ještě dokázal nadšeně hrát. Finneček byl povahou typický pitbul, houževnatý, sebevědomý, srdnatý, věrný a své rodině oddaný pes. Byl to obranář a hlídač od přírody, přitom k lidem velice přátelský a každého (pokud mu zrovna nelezl na jeho území) považoval za přítele, pokud se ovšem nepřesvědčil o opaku. Pak to byl pes velice rychlých reakcí, tvrdý a razantní obranář, který by klidně za svoji rodinu položil život. U Finna, ale i u ostatních pitbulteriérů, oceňuji především jejich obrovské odhodlání, tvrdost a srdnatost, ochotu k jakékoliv činnosti, každá překážka je pro pitbula výzvou, nic nevzdává, nic ho neodradí. Pitbulovi nevadí, když opakovaně spadne z dvoumetrové kladiny, nevadí mu, když na něj figurant šlápne, nebo ho třeba víc praští, nevadí mu, když si u nějakého cviku třeba ublíží. Dokáže se velice rychle učit a z každé špatné zkušenosti si vezme ponaučení pro příště.      

Tyto povahové vlastnosti byly dříve běžné u většiny pracovních plemen. Bohužel v současné době se u německý ovčáků ale i dalších plemen dost vytratily a to je veliká škoda.

   K povaze pitbula, alespoň toho našeho, patří i jistá dávka agresivity vůči jiným psům. Každý pes je však vizitkou svého pána!  A myslím, že tady doslova platí pravidlo, že:

nejsou špatný pitbulteriéři, jsou jen špatní psovodi

Náš Finneček sice psi neměl moc rád (za to fenky se mu moc líbily), ale věděl, jak se má chovat. Běžně jsme jezdili na výstavy, výcviky, psí tábory a srazy, taky jsme s ním jezdili na vodu, do kempů, na hory apod. Všude bylo spousty psů a nikdy nenastal žádný problém. Ostatně i mí němečtí ovčáci jsou dosti dominantní a nemají rádi cizí psy ve své blízkosti. 

   Finn, ani žádný jiný můj pes nikdy neudělal, že by třeba na procházce běžel ode mne pryč a napadl nějakého jiného psa. (Bohužel cizích psů, kteří běžně opouští své majitele a běží napadat nebo otravovat jiné psy, potkáváme spousta.)  Finn rvačky nikdy nevyvolával, ani si cizích psů nevšímal, pokud si ovšem nezačali všímat oni jeho. V 99 % případů však Finnovi stačilo, aby se naježil a zavrčel, případně vycenil zuby a naznačil, že vyrazí a cizí pes pelášil pryč. A Finn tak vyšel z boje vítězně, protože nejlepší výhra v boji je, se boji vyhnou.

   Vyrovnaný a dobře vychovaný pitbul si je dobře vědom své síly, nepotřebuje si nic dokazovat. Náš Finneček nebyl domácí mazánek, který by se kamarádil s každým cizím psem, který se objevil a nenechal si od každého všechno líbit. Byl to sebevědomý a ostražitý pracovní pes, který byl výborným společníkem, kamarádem a ochráncem.

 Německého ovčáka bych nikdy za jiné plemeno nevyměnila, ale nemůžu si pomoci, americký pitbulteriér si získal mé sympatie a už si to bez něj ani nedovedu představit.

© 2009 Sharpnet.cz